8.6.2008 Odpoledne mě máma vyložila u autobusu, jedoucího do Velké Británie. Táhl jsem za sebou kufry, a když jsem viděl, že na autobusové zastávce stálo dost lidí, oddechl jsem si. Víte, s mámou jsme před příjezdem sem trochu zabloudili a to bylo nepříjemné, ale vše dobře dopadlo. Pro jistotu jsem se zeptal jednoho z tlustších, starších a větších kluků, připomínajících svým vzhledem (a jak jsem později zjistil, tak většinou i chováním) hlupáky: ,,Jsem tu správně na autobus do Anglie?“ On řekl, že jo a tak jsem si stoupl, odložil kufry a hledal jsem v houfu dětí a rodičů paní učitelku Havířovou, která to organizovala. Našel jsem ji, až když přijel autobus. Potřásli jsme si rukama, odložil jsem Hlavní kufr do autobusu a čekal, až mě někam usadí. Usadili mě hned za prostřední dveře autobusu k Janu Teplému.

Přes uličku seděl malý rozumbrada, který prohlašoval různé vtipnosti (při pohledu na větrnou elektrárnu řekl:,,To musí být silný motor, aby to roztočil.“) Učitelka zkontrolovala pasy a vyrazilo se. Řidič nám oznámil něco přibližně v tomto smyslu:,,Vítá vás cestovní kancelář Školní zájezdy. Čeká nás asi 17-ti hodinová cesta. Na hranicích uděláme pauzu a poté budeme dělat pauzy přibližně po 4 hodinách. Budou se podávat horké nápoje jako horká čokoláda, káva apod., polévky a studené limonády ochucené a neochucené. Přejeme vám příjemnou cestu.´“ Během cesty jsme s Janem prohodili pár slov a spřátelili jsme se. Drtivou většinu cesty jsem si četl knihy a pouštěli jsme si i filmy- Shrek 2, Shrek Třetí a na zpáteční cestě Mr. Bean: Největší filmová katastrofa, Příběh žraloka a Gympl. Přes noc se v autobuse spalo více, než-li těžko. 

9.6.2008 Po překročení hranic Německa, Belgie a Francie jsme jeli Eurotunelem ve velkých ošklivých stříbrných vlacích a k tomu nám něco pověděla paní průvodkyně. I náš vyvýšený autobus se vešel do vysokých, prázdných vagónů, ale kromě reklam tam nebylo nic moc zajímavého. Po výjezdu z Erotunelu bylo časné ráno a bylo velmi hezké počasí. V Londýně jsme vystoupili a hned se nám naskytl pohled na Westminsterský palác a Big Bena. Nemeškal jsem a hned jsem tasil mobil a fotil, jako o život. Rozdělili jsme se na skupinky a já i Jan jsme patřili do skupinky pana učitele Mylera, který mi připomínal Artura Weaslyho z filmů Harry Potter. Samozřejmě, že jsem viděl vše, co je pro Anglii typické- dvoupatrové městské autobusy (kterých tam bylo stejně, jako osobních aut), taxi, telefonní budky, děti ve školních uniformách i poštovní schránky. Po překročení několika přechodů pro chodce (mimochodem- mají tam semafory, kde nejsou jednotlivá světla s půlkulatým obroučkem jako v Česku, ale s „trychtýři“), jsme se ocitli na Trafalgar Square. Velký sloup s vojákem nahoře hlídali čtyři velcí lvi. Za sloupem byly dvě velké kašny, ve kterých plavaly kachny a které páchly chlórem. Za náměstím se tyčila národní galerie, ale ta by byla na celý den a tak jsme dovnitř nešli. Napadlo mě, že vylezu na jednoho ze lvů a Jan mě vyfotí, ale poté jsem usoudil, že to není nejlepší nápad a tak jsem vyfotil jen lva. Přišel jsem ke kašně a když jsem viděl, že se v ní válí spousta liber a eur, přihodil jsem také českou pětikorunu. Poté jsme chodili po těch méně známých ulicích, stavili jsme se v parčíku, kde byl uprostřed na zemi kruh, na kterém se třpytily značky jako třeba Paříž, tolik a tolik kilometrů. U nějaké ulice si ten malý rozumbrada koupil zmrzlinu a když jsem se ho zeptal, kde ji sehnal, ukázal na nějaký pojízdný stánek s tlustou, ošklivou babou, která se zrovna šťourala v uchu a tak jsem raději myšlenky na zmrzlinu zavrhl. Prošli jsme částí čínské čtvrti a namířili si to na Buckinghamský palác. Co říct k Buckinghamskému paláci? Je velký a hezký. Má přibližně 660 pokojů. Spíše mě zaujal pochod stráží v červených uniformách. Hned poté, co jsme si domluvili krátký rozchod a dověděli jsme se něco o tom, jak si Briti jedí své obědy připomínající spíše svačinu, v parcích a tak jsme si také sedli do trávy a já se počal pořádat svou bagetu Special. Zakoupil jsem si Coca-Colu, která všude ve Velké Británii stojí libru a dvacet pencí. Park Svatého Jamese je hezký a má hezky posekanou trávou a rybník plný žabinců uprostřed. Po snězení našich svačin jsme se vydali zpět k Big Benu a následně jsme si namířili trasu na Londýnské oko. Jak určitě víte, je to monstrózní ruské kolo vysoké 135 metrů, kde je jedna kabinka určená pro čtyřicet lidí. Na samém vrcholu tohoto gigantu jsem viděl všechny mrakodrapy mezi nimi například i One Canada Square, nejvyšší mrakodrap Velké Británie, který je vysoký 235 metrů. Vystoupil jsem a koupil si v nedalekém obchůdku dobrou zmrzlinu a vyrazili jsme hned pod Londýnské oko na loď, která nás plavila po Temži pod několika mosty. Kapitán, nebo průvodce vyprávěl o jednotlivých mostech a budovách kolem a někdy prohodil vtipnou poznámku. Podplavali jsme pod Tower bridge a přirazili jsme k přístavu, od kterého jsme se vydali na Národní námořní muzeum. Vstup byl zdarma. Prohlížel jsem si plachetnice a byla tam spousta zajímavých povídání o mořeplavcích. Na hezké mapě světa leželo různé koření, se kterým se kdysi obchodovalo a tehdejší peníze. Byla tam i jakási parní lodička, kterou jsem si chtěl vyfotit, ale hlídající slečna mě upozorňovala, že je zakázáno, jí vyfotit. Kromě toho všeho tam byla ohromná spousta modelů lodí, před kterými jsem musel smeknout klobouk. Zašel jsem se i podívat do galerie obrazů, na kterých byly motivy moře a mořeplavby. V posledním patře bylo zábavné centrum, kde jsem si s Janem mohl vyzkoušet střílení z děla, práci pístu, nebo telegrafování a domlouvání světelnými signály. Před obchodem se suvenýry byl obrovský lodní šroub a dvě monstrózní kotvy. V suvenýrech jsem také koupil můj první dárek- kompas. Po muzeu jsem byl již pořádně unavený z celodenní túry a z nedostatku spánku v autobusu a proto jsem si poslední londýnskou zastávku příliš neužil. Mluvím o hvězdárně, která leží přesně na nultém poledníku. Stoupl jsem si nad něj z jednou nohou na východě a s druhou na západě a vyfotil jsem se. Pak už jsme jen dlouho čekali na autobus, který nás dovezl na setkání s našimi rodinami. Já, Jan a Vojta jsme měli jistou rodinu Francis a tak jsme si stoupli s našimi kufry před autobus a dohadovali se, jaká rodina bude. Mluvili jsme o boháčích, chudácích a nakonec jsme se shodli na střední vrstvě. Poté jsme tipovali počet členů rodiny a tak podobně. Na parkoviště přijel Mercedes a my jsme se radovali: ,,Tak to určitě budou Francisovi. Chyba. Slečna, která z Mercedesu vystoupila, jela pouze vynést tříděné odpadky. Tak jsme se zasmáli a pak už k nám přišla pravá rodina Francis. Spíše, než rodina, to byla prostě paní. Bydlela sama v celkem velkém domě. Umístila nás do útulného pokoje se třemi postelemi. Vysvětlila nám, jak se používá koupelna a řekla, že zítra se vstává v 6:30 a v 7:30 se odjíždí na místo setkání. O něco později nás zavolala k večeři. Měli jsme anglické hranolky, kterým říkám prostě Chips (tak, jak znějí v originále) a šunkovou pizzu. Pro ně je to zcela klasické jídlo, ale pro nás je to rozhodně nezvyk- jíst pizzu s hranolky. Povídali jsme si s paní Francis o tom, jak jsme měli dlouhou cestu a ona nám řekla, že kdysi jela autobusem do Prahy a u nás v pokoji jsme našli jednoznačný důkaz: hodiny s nápisem Praha. Dále jsme tam našli české šišky i český talířek. Chvíli jsem si s kamarády povídal a pak jsem se šel vysprchovat (nechápu, jak můžou mít v Británii zvlášť kohoutek na teplou a zvlášť na studenou vodu , naštěstí sprcha byla normální). V posteli jsem usnul téměř okamžitě a zdálo se mi, jak se dívám na Shreka Třetího.

10.6.2008 Ráno nás vzbudila paní Francis hezkou větou, kterou bych rád byl buzený den co den:,,Breakfast is ready!“ Přeloženo: ,,Snídaně je připravená!“ Tak jsem po ranní hygieně sestoupil po velmi měkkém koberci do kuchyně, kde na nás čekala každodenní snídaně. Skládala se z klasických cereálií, mléka, čaje, toastů s máslem (mimochodem toasty jsou jediné pečivo, které se tam jí- rohlíky, či housky neznají) a k tomu jsme si mohli namazat buď marmeládu, nebo Nutellu. Když jsme dosnídali, uklidila paní Francis ze stolu a jeli jsme opět na místo setkání. Nasedli jsme do autobusu (asi o 15 minut později, než se plánovalo, protože jedna rodina přijela pozdě) a vyrazili do slavného městečka- Oxfordu. Řidič nám říkal zajímavosti o dálnici, která obtáčela celý Londýn:,,Velikost téhle dálnice je přibližně jako z Prahy do Brna a hodně to urychluje dopravu…“ Museli jsme vystoupit na nějakém pruhu pro cyklisty, protože silnice byly ucpané a abychom stihli všechno obejít. Zamířili jsme rovnou přes náměstí do jedné z nejprestižnějších Oxfordských kolejí. Jmenuje se Christ Church College a právě tam je jídelna, podle které se inspirovali tvůrci filmu Harry Potter, když dělali Velkou síň. Nemá čtyři stoly, ale jen dva. Nemohl jsem odolat ukradl ze stolu sůl. Talíře nebyly sice nejluxusnější, ale bohatě postačí. Po jídelně jsme zašli do kostela. Do obrovského kostela. Bylo tam nejméně 5 oltářů. Po návštěvě kostela a po nákupu 2. suvenýru- mýdla jsme odešli z koleje a šli k věži, kde si prý Briti dávají vždycky sraz. Jmenuje se Carfax Tower. Tam jsme dostali rozchod. Já se díval po různých obchůdcích a zjistil jsem, že v Británii mají 6 mobilních operátorů- Three, Virgine Mobile, Oranže, Vodafone, T-Mobile a O2. Mají tam i spoustu rychlých občerstvení: McDonald´s, Eat., Burger Planet, Burger King i KFC. Já jsem si zašel do důvěrně známého McDonald´s a očíhnul jsem ceny. Jsou tam dokonce o něco málo levnější, než u nás. A nejvíce mě překvapila skutečnost, že všude v Británii je nejlevnější Coca-Cola za libru a dvacet pencí. Když kamarádi vylezli z posledního obchodu s novými míči, konečně jsme vyšli k autobusu. Zrovna, když jsme nastupovali, měli jsme možnost vyfotit si britské policisty v akci. Zrovna zatýkali nějakého řidiče autobusu a jsou tam mnohem tvrdší, než tady. Cestou jsem ještě viděl pobočku Škody Auto. Řidič to komentoval tím, že je to nejvýznamnější automobilka v celém Oxfordu. Asi po 2 hodinách cesty jsme přijeli do Londýnské zoo, zkratkou ZSL. Přijeli jsme asi v půl čtvrté a ve čtyři zoo v podstatě zavírala. Zavíraly se všechny stánky, atrakce a tak. Možná se budete divit, ale ta zoo je mnohem menší, než pražská zoo. Nemají tam ani slony. Zato jim tam jezdí vláček (poslední jízda ve čtyři, takže nám průvodčí doslova zabouchl před nosem) a dvoupatrový, vyhlídkový autobus (který je zdarma). Unavený a uchozený jsem si ještě v suvenýrech koupil zápisník a jeli jsme zase k paní Francis. Tentokrát jsme měli těstoviny se žampiónovou omáčkou. Jan němá rád houby, takže si je vyndal nožem. Jako zákusek jsme dostali pudink zalitý čímsi. Ale bylo to dobré. Pak jsem si ještě s Vojtou povídal dlouho o víře a Bohu a po večerní hygieně jsem usnul spánkem spravedlivých. 

11.6.2008 Jako včera, tak i dnes nás probudila paní Francis slovy:,,Breakfast is ready!“ Po snídani jsme stejně jako včera dostali malé pytlíčky s obědem. Tedy se 4-mi sendviči, pitíčkem, jablkem, miniaturním balíčkem brambůrků, které nikomu nechutnaly a čokoládovou tyčinkou. Odvezla nás na místo setkání, popřála nám hodně štěstí a odjela. Povídali jsme si s ostatními přijíždějícími, kteří nám vyprávěli o svých rodinách. Někdo měl Grill párty, někdo zase tak rychle mluvící Britku, že vše důležité musela napsat na papír, jinak by jí holky nerozuměly. Cestou do nějakého neznámého, malého městečka nám pan řidič básnil o párcích, které se budou podávat večer a nazval to Párky párty. Každý jsme museli napsat počet porcí a asi desetkrát zdůrazňoval, že 1 porce se skládá ze 2 párků, 2 toastů (v Británii jiné pečivo není) a kečupu a hořčice. Jak lístek koloval po autobusu, dostal se až ke mně a k Janovi. Všichni tam psali jako volové 2 párky. V malém městečku jsme se prošli, podívali jsme se po parku a nasedli do lodi, která nás odvezla do Windsoru, kde je monstrózní a krásný hrad. Spousta lidí se ale těšilo do Legolandu, takže jsme se rozdělili na dvě půlky. Já jsem jel rovnou do Legolandu speciálním autobusem. Mé srdce plesalo radostí, když jsme projížděli kolem panáčků, rozmístěných kolem silnice a užíval jsem si v Legolandu (podrobnosti napíšu ve speciálním článku Legoland Windsor). Dal jsem si tam klasické Fish and Chips, kde je jeden ten Chips hranolka velká, jako rybí prst. Jejich rybí prsty jsou dvakrát delší, ale moc dobré. V Legolandu jsem nakoupil další 3 suvenýry: Lego stavebnici, tričko a odznak. Pak jsme zase autobusem jeli zpět do Windsoru, kde jsme dostali ještě dvě libry, které zbyly ze vstupného, tak jsem si dal Coca-Colu místní kavárně, kde se Coca-Cola nalévá takovou sprchou a podíval se na starou lokomotivu, která stála vedle. Pak jsme se všichni přesunuli k autobusu, kde jsme měli Párky párty a jeli jsme domů. 

12.6.2008 Už jsme byli ve Francii. Po další úmorné cestě jsem byl zase doma. 

Dovětek Bez nadsázky můžu říct, že ty 3 dny v Británii byly ty nejlepší za poslední rok. Nejsem smutný, prostě to přišlo a odešlo a teď se k tomu rád vracím. Už se nemůžu dočkat, až se tam zase někdy vydám. Doteď nemůžu uvěřit, že jsem tam byl. Celkem jsem utratil 90 liber, 200 korun a 2 eura. Kdo se vydá do Británie, nechť ho doprovází štěstí.