Bylo to pěkně natočené, ale zároveň velmi ponuré a depresivní. Některé scény byly šokující. Tento film nám zároveň ukázal a dokázal, že v této době by nechtěl nikdo žít, ani tuto dobu by nechtěl nikdo z nás zažít. Některé scény se opakovaly a tím nám dokázaly hrůzy tohoto systému, který nacisté vymysleli. Zároveň nás tyto scény vtahovaly do děje. Překvapilo nás, že ten pán se dokázal s těmito hrůzami, které zažil svěřit. Řekl vše, co si pamatoval, divili jsme se, že lidé byli tak mučeni, že vůbec člověk dokázal tohle vše vydržet. Je neuvěřitelné, že ti lidé, kteří byli v Osvětimi, dokázali několik let tohle vydržet a pak, pokud to přežili se vrátit zpět do života. Z některých hrůz, které v tom filmu byly vidět, nám běhal mráz po zádech. Kdybychom to měli shrnout, tak to bylo v některých místech skoro jako v hororu.

Bylo to velmi smutné a ukázalo to jinou a zároveň hroznou stránku 2. světové války. Napadalo nás, jak je možné, že si tyto hrůzy mohou lidé dělat navzájem. Kde se v nich brala ta nenávist vůči jiné rase. V čem byli Židé jiní než Němci. Kdo dal Němcům právo se takhle k klidem chovat, jako k nějaké bezcenné věci. Někteří z nás nebrali do teď témata kolem Hitlera, války a holocaustu tolik vážně. Brali jsme to, že už je to dávno, ale není to pravda, je to teprve 70 let a zažívali to naši předkové. Po zhlédnutí dokumentu už máme na celou věc jiný názor a mělo by to vidět co nejvíce lidí v našem věku a přemýšlet o tom. Bylo to celé velmi emotivní. Je dobře, že jsme to viděli, zanechalo to v nás hluboké pocity, ponaučení.

Bohužel jsou stále místa na světě, kde se neponaučili a dělají si podobné hrůzy lidé i nadále, kvůli víře, politice apod. Nikdo z nás by tohle zažít nechtěl. Ještě teď, když to píšeme, nám ze rtů mizí úsměv a lesk z očí. Velmi poučné bylo na závěr i to, co říkal k dokumentu a holocaustu pan Motl. Jistě i pro něho není jednoduché se s těmito lidmi, kteří zažili tyto hrůzy setkávat a přesvědčit je, aby o tom podali svědectví.