V listopadu se na naší škole konala výstava s názvem Neztratit víru v člověka, kterou nám půjčilo Židovské muzeum v Praze. Výstava se týkala druhé světové války a byly v ní popisovány příběhy hlavně dětí, které byly druhou světovou válkou postiženy. Na propůjčených plakátech jsme mohli vidět deníkové výňatky židovských dětí od začátku války až  po konec. Na provázení výstavou si nemůžu stěžovat, jelikož ji měli pod palcem moji spolužáci. Myslím, že v rámci možností udělali všechno, co mohli. Návštěvníkům výstavy ponoukli trochu jiný náhled na druhou světovou válku a to skrze dětské oči. Výstava nám jako studentům rozhodně prospěla.

Boris Fedor

Neztratit víru v člověka je název výstavy, která je skvělým projektem informujícím studenty o událostech druhé světové války, o koncentračních a vyhlazovacích táborech …

Podle mě jde o efektivnější přínos žákům, nový pohled na svět a obohacení výuky dějepisu, než když jim učitel diktuje látku a oni si musí zapisovat poznámky, které si stejně z většiny nezapamatují. Průvodci výstavy jsou žáci škol, ve kterých zrovna výstava probíhá a  kteří svým přednesem dělají výstavu mnohem zajímavější a pro návštěvníky pochopitelnější.

Mě osobně se výstava moc líbila. Ve škole se o těchto tématech hodně bavíme, míváme různé přednášky atd.,ale i přesto jsem se dozvěděla zase spoustu zajímavých nových informací, které mi přiblížily události války zase o něco víc.

Nedokážu si představit, že bych tímto musela procházet, obdivuji lidi, kteří se nikdy nevzdali a bojovali proti nacismu, komunismu či jiným totalitním režimům a právě s touto výstavou si položíte jednu zásadní otázku: ,,Jak bych se zachoval já? Každý říká, že by bojoval za to, v co věří, ale bylo by to opravdu tak?“

Kateřina Jaklová

V úterý jsme místo jedné hodiny zeměpisu šli připravovat výstavu. Z auta jsme do školy donesli plakáty a ve škole je postavili tak, jak měly jít za sebou. Ve třídě jsme si pak rozdělili role kdo bude provádět a kdo ne. Další den si provádějící vyzkoušeli popsat a přednést obsah plakátů ke zbytku třídy. Během dalších dní chodily na naší školu deváté třídy z místních základních škol. Některým se výstava líbila a pozorně jí naslouchali, ale našli se tací, které to příliš nebavilo. Návštěvníci se dozvěděli o osudech Židů ve druhé světové válce, o koncentračních táborech a příbězích těch, kteří vše přežili. Po návštěvě všech pozvaných tříd jsme výstavu zase uklidili.

Těšíme se, že příští rok zde třeba bude podobná výstava a budeme moci opět pomoci.

Lukáš K

V listopadu se u nás na škola konala výstava s názvem Neztratit víru člověka a já jsem dělal jednoho z průvodců. Výstava u nás byla týden a věnovalo nám ji Židovské muzeum v Praze. Týkala se židů za druhé světové války. Byly tam popsány osudy šesti dětí, které žili za dob holocaustu a prožily ho. Panely obsahovaly kromě osudů těchto dětí a jejich rodin taktéž průběh celého holocaustu. Výstava začíná představením těchto šesti dětí. Poté nás seznamuje s tím, jak se vlastně určoval žid. Zjistíme, že za žida byl považován každý, kdo měl alespoň jednoho prarodiče žida. Další část výstavy popisuje tzv. Norümberské zákony, které omezovaly život židů. Židům bylo postupně zakazováno čím dál víc činností a pořád se to zhoršovalo. Postupně se výstava dostává ke transportům do koncentračního tábora Terezín, pak až do Osvětimi. Jsou popsány způsoby zacházení z židy, jejich ubytování, nemoci a celkové ,,živobytí“.

Výstava je velice zajímavá a myslím, že neexistuje člověk, kterého by nedonutila se zamyslet, co za zvěrstva se za 2. světové války židům děla.

Já osobně moc děkuji za propůjčení výstavy a jsem rád, že jsem měl možnost jí provádět.

Luboš Sípal.

Dostali jsme úkol provádět návštěvníky výstavy Neztratit víru v člověka, která se konala u nás na gymnázium. Konala se celý týden a byla zadarmo. S vedením školy jste se mohli domluvit, který den a jakou hodinu by jste chtěli přijít. Se spolužáky jsme byli rádi, že jsme dostali za úkol provádět, protože jsme se nejen ulili z hodin, ale hlavně jsme se dostali k zajímavým informacím. Bylo to velmi záživné jak pro nás tak i pro návštěvníky, kteří přišli. Povídali jsme o průběhu druhé světové války a holocaustu. Každý jsme měli svoje panely, u kterých jsme stáli. Když přišla skupinka ke každému z nás, začali jsme povídat o svých panelech a příbězích na nich. Děj šel z předválečného prostředí až po průběh a konec války. Musím říct, že trému jsme na začátku měli všichni, ale později jsme se do toho dostali a povídali jsme jako zkušení průvodci. Dokázali jsme se vcítit do hrůz, který každý z nás musel vyprávět a snažili jsme se je podat, co nejzajímavěji a hlavně, co nejobsáhleji pro návštěvníky, aby každý kdo přišel přemýšlel nad tím jak je lidská rasa k sobě lhostejná a bezcitná, aby se už tohle všechno nikdy neopakovalo.

Tereza Havlíková

Prováděla jsem žáky základních škol výstavou. Neměla jsem proto moc času si celou výstavu poslechnout. Nepostřehla jsem tudíž  celé osudy dětí. Jelikož jsme převážně prováděli děti deváté třídy, neměly moc představu, jak ta doba vlastně vypadala. Spíše jsme se jim snažili osvětlit situaci obecně. Když ale přišli starší ročníky, byl výklad mnohem měně náročný. Myslím si, že to vyšší ročníky i více zasáhlo. Pár děvčat brečelo a i kluci měli namále s pláčem.

S celou výstavou se mi pracovalo dobře. Bylo to napsáno srozumitelně a byly vypsány jen důležité věci. Byl dobrý nápad zaměřit se na osudy dětí v našem věku. Myslím si, že to nižším ročníkům hodně pomohlo se vcítit do jejich osudů.

Hodně by mě zajímala i výstava udělaná na téma komunismus. Asi to bude méně srdcedrásající, ale myslím si, že by se měly děti dozvědět i to, co se dělo v docela nedávné době. Komunismus je nacismem docela hodně zastíněn. Přitom má na svědomí mnohem více životů.

Petra Michalčáková, Gymnázium Kaplice

Provázela jsem výstavou Neztratit víru v člověka a jsem ráda, že jsem dostala tuto příležitost. Jak jsem totiž zjistila, mnoho dětí mého věku, dokonce i některé starší, toho o holocaustu příliš nevěděly, tak mě potěšilo, že je touto výstavou mohu provést, aby pochopily, co se vlastně v té době dělo, a že je zapotřebí se takovému chování do budoucna vyhýbat.

Celkový nápad výstavy se mi moc líbil, protože dokázal přitáhnout pozornost dětí i dospělých. Trochu mě zarazilo množství textu na plakátech, kde vlastně bylo napsáno téměř to samé, jako na našich papírech pro průvodce, takže mi přišlo zbytečné, jim vypravovat to stejné, co si oni mohou přečíst samy. Z toho důvodu bych na plakátu ocenila více obrázků nebo grafů, pro lepší představu o podmínkách a časovém průběhu.

Přednášení se mi líbilo, protože mi přišlo, že děláme něco užitečného, i když tento názor s námi občas nesdíleli naši návštěvníci a spíše se celé výstavě vysmívali. Přitom si myslím, že znát naší historii a obzvláště tuto, je velmi důležité a není na ní nic úsměvného.

Určitě bych se v budoucnu ráda zúčastnila další takové akce, ale dlouhodobě bych průvodkyni dělat nemohla, protože se to přece jen, člověku brzy omrzí. Ke konci už jsem se i občas přistihla, že to vyprávím bez veškerého zaujetí a pak to ani návštěvníky nebavilo.

Myslím si, že i mně tato výstava přinesla nějaké nové informace a dala nové zkušenosti a za to jsem moc ráda.

Aneta Goldfingerová