Všichni byli zkrátka plní předsudků, o kterých přece jenom tento workshop byl. Myslím si, že každý z nás Viky a Ivu viděl tak přibližně stejně, ale naše představy se později rozplynuly jako pára nad hrncem. Z našich obav, které jsme musely vypsat na papírky, nakonec nic nebylo a očekávání se vyplatila. Na rozdíl od jiných workshopů, a věřte mi, zažila jsem jich hodně, nebyl tenhle trapný a nucený. Bylo to jako příjemné popovídání s kouzelnými tetičkami, které nám velmi milým způsobem nastavily zrcadlo.
Mě osobně, jako někomu, kdo žije ve velmi barvité společnosti, se líbila ta část, při které jsme měli ze skupiny lidí různých barev, vyznání a sexuality vybrat ty, se kterými bychom neměli problém strávit šestidenní cestu vlakem. Nebo hezké zakončení s čajem, u kterého jsme o ostatních a sami o sobě zjistili různé věci, naše strachy a upjaté představy. Někteří z nás změnili názory. Třeba i na takové věci, jako je eutanazie či potrat, což nejsou zrovna běžná témata, která bychom vtahovali do konverzací.
A to je dobře. Protože se s lidmi mého věku často zachází jako s dětmi. Ale těmi už dávno nejsme. Jestli společnost chce, abychom dospěli, měli by nás nechat zasvětit do takových věcí, protože ať už se to zdá jakkoliv nepravděpodobné, vědomosti o toleranci jiných ras, náboženství, sexualit a pohlaví se nám budou hodit více než vědomosti o mnohočlenech.
Doufám, že se tohle dostane i do jiných škol. Lidé potřebují, aby bylo ve světě více tolerance.