Celková skladba programu tedy skutečně útočila na pocity provinění snad ještě více než soucitu. Ostatně ani soucit nemá v politických debatách co dělat. Chyběl mi naopak požadavek spravedlnosti pro spoluobčany, tedy solidarita v protikladu s charitou.

Nebudu tedy hodnotit čistě jen páteční program, ale obecněji některé škodlivé stereotypy, které jsou charakteristické pro tzv. lidskoprávní agendu nevládních neziskových organizací. Kromě překračování životně důležité hranice mezi soukromou charitou a veřejnou solidaritou, na níž upozorňuje například prof. Barša v knize Cesty k emancipaci, se mi jeví jako značně pomýlené, když jsou Romové vůbec vyčleňováni z občanské společnosti poukazem na jejich zvláštní status a pozitivně diskriminováni ze strany jim nakloněných sympatizantů. Jde totiž o pohyb stejného kyvadla od extrému iracionální nenávisti k iracionální shovívavosti.

Nepovažuji spasitelský komplex za méně nebezpečný než démonizaci odlišnosti. Ostatně často je takové spasitelství provázeno povýšeným pohrdáním těmi, kteří vybrané oběti charitativního působení naopak šikanují. Pohrdání elit vůči masám a nenávist mas vůči elitám se bohužel v naší společnosti neprojevuje jen v případě zavádějícího sporu o charitu či šikanu vůči Romům, ale také muslimům. Jde o osudové zaklesnutí lidí, kteří si do jinakosti promítají strukturu svých sociálně-psychologických potřeb. Nejvíce mi vadí, že dnešní stádní předsudky tzv. elit jsou vydávány za pokračování či snad završování odkazu velikánů minulosti, jako třeba Tomáše Garrigua Masaryka, který se přeci zastal Hilsnera proti antisemitské hysterii české lůzy. Silným výrazem česká lůza pochopitelně jen parafrázuji černo-bílé vidění dnešních odpůrců xenofobie a zejména xenofobů. Xenofoby je dovoleno nenávidět, zesměšňovat a urážet i ctitelům hatefree kultury. Dokonce je to využíváno – a teď se vyjadřuji na základě své vlastní zkušenosti – k stmelování posluchačů do jednoho spolku povinně spřízněných duší i vysokoškolskými lektory. Nenávidět zemanovce a konvičkovce či jiné burany je přeci tak ušlechtilé a povznášející...

Ale zpátky k rozdílu mezi Masarykovými ideály humanitními a současnou hatefree antixenofobií. Zásadní odlišnost spočívá v tom, že Masaryk hájil jen právo Hilsnera na spravedlivý soud. Nepostavil svou obhajobu konkrétního člověka na sentimentální slitovnosti s ukřivděnou etnickou skupinou. Masaryk byl pro humanitní solidaritu, tedy spravedlnost pro všechny lidi bez rozdílu, nikoliv pro pozitivní diskriminaci jakkoliv vymezených minorit. Etničtí Češi by jistě hleděli na romskou kulturu s větším pochopením, pokud by ji nepropagovali aktivisté, kteří páchají dobro na způsob charity, ale naopak politici, kteří vyžadují solidaritu všech občanů, tedy rovná práva a povinnosti pro každého dospělého člověka. Právě to je podstatou osvícenství, které dalo vzniknout i demokratickým revolucím 18. století v Americe a Francii.

Romové potřebují dnes spíše výchovu k samostatnosti ve stylu osvícenské pedagogiky než oslavy vlastní jedinečné podstaty na způsob romantické mytologie. I na vlastní svébytnou kulturu mají jistě právo, ale jako jednotliví občané musí především dospět k zodpovědnosti za sebe a své bližní. K tomu jim ale nepomůže v Příběhu Romů implicitně obsažená snaha vzbuzovat pocity viny na straně české většiny a vyzývat členy majority k sebemrskačství za holokaust.

Emancipace se může nést jedině v duchu vymanění z postavení objektu cizí péče. Kdokoliv chce o Romy pečovat, měl by tak činit jedině a pouze za tím účelem, aby je vychoval k obrazu svéprávné lidské bytosti. To se v Evropě tradičně chápe jako schopnost používat vlastní rozum k zajištění vlastního živobytí a k smysluplnému zapojení do veřejného života v obci a ve státě. Kdo chce Romům pomoci, měl by si vzít ponaučení z běhu dějin státotvorných národů Evropy a nepřeskakovat dřevní dobu osvícenského optimismu ohledně všelidských práv a přirozeného světla dospělého rozumu. Něco k tomu může říct i tento slavný text Immanuela Kanta:

Uvědomuji si samozřejmě, že sociální i etnické zázemí osvícenců podmiňovalo do značné míry jejich názory, ale to neznamená, že důsledky jejich fikce o rovné důstojnosti a odpovědnosti všech občanů neměly zcela reálné pozitivní důsledky. Požadavek solidární spravedlnosti pro všechny bez rozdílu je pro českou etnicky se vymezující majoritu ve veřejné životě mnohem přijatelnější než požadavek zvláštních ohledů, úlev a výhod pro Romy na základě etnického klíče. Pokud elity nedopřejí většině potvrzení a požehnání oné životně důležité osvícenské fikce, že jejich studijní, pracovní a občanská morálka je měřítkem civilizovanosti, budou vždy právě elity nést větší podíl viny na vytváření příkopů mezi nimi a masami. Zároveň arogantní i naivní snaha charitativně cítících elit převychovat majoritu morálním vedením mas k právě opačným názorům, než které zastávají, otvírá prostor pro demagogy nejhrubšího zrna, kteří se velmi ochotně ujímají úlohy mluvčího a dokonce obhájce těch, kteří se nereflektovaně vnímají jako dobří (tedy etničtí) Čechové.

Jako jedinou schůdnou cestu vidím tedy kultivování národního cítění elitami, které se štítí vulgarity, ale nikoliv nacionalismu. Masarykovský nacionalismus byl založen na myšlence státotvorných národů, které mají jako součást lidstva povinnost ve svém státě prosazovat ideály humanitní, tedy rovná politická práva a rovné socio-ekonomické příležitosti pro všechny. Klíčem k využití těchto příležitostí byla podle Masaryka úcta ke vzdělání a drobné každodenní práci. Na budově jednoho českobudějovického gymnázia se skví okřídlené rčení „V práci a vědění jest naše spasení“. Dokud aktivisté nezačnou požadovat po Romech přijetí tohoto osvícenského světonázoru, tak budou většinou etnických Čechů považováni za kazatele vysoce škodlivých bludů. Za sebe říkám, že oprávněně. Nikoliv rasistická šikana, ale ani sentimentální charita, nýbrž osvícenská solidarita je dle mého názoru správnou odpovědí českých republikánů na romskou otázku. Souhlasíte se mnou?