Tohle si přeci naši hrdinové nezaslouží, jejich hroby by se neměly rozpadat v tichých koutech, a jejich příběhy nesmí zůstat skryty ve vybledlých dopisech a srdcí těch, kteří pomalu a jistě odcházejí. Právě proto bychom chtěla, my děvčata ze Střední pedagogické školy v Prachaticích, vzdát hold a upřímně poděkovat panu Stanislavu Motlovi, jenž nám skrze jeho vřelá slova a emotivní dokument Děti Antonína Kaliny, pomohl alespoň z části pochopit, proč vlastně jsme kým jsme.
Pana Motla bych přirovnala možná k umouněné Popelce, jež celý večer přebírala hrách a saze. Jen s tím rozdílem, že dny se změnily v měsíce a roky, a jemu nebyly odměnou krásné šaty posázené diamanty, ale životní příběh-poklad který by bez jeho pomoci zahalila vrstva hlíny a kamení. Naše dědictví, jež jeho ruce vybíraly ze zaprášených archivů střípek po střípku, a to ne pro své bohatství, ale pro slávu a úctu jednoho statečného a neoblomného muže, jehož slova možná nebyla uhlazená, jako to v naší době máme rádi, ale jehož pěsti se bez přestání rvaly za životy chlapců, jež byli těmi nejnevinnějšími, a přesto podle dřívějšího režimu tak provinilými.
Jen jedna myšlenka mi od přednášky a shlédnutí dokumentu vrtá hlavou, a tak nějak mě trápí. Válečných hrdinů, jejichž příběhy ještě nejsou odhaleny, je ještě tolik, ale pan Motl je pouze jeden, jen jediný muž na tolik příběhů, a tak tajně doufám, že i v našich řadách se třeba najde podobný nadšenec, který obětuje celý život pátrání, abychom znali alespoň část všech těchto srdceryvných příběhů .
¨
Lucie Poláková, 3. B
S vřelým poděkováním
Střední pedagogická škola Prachatice
V zastoupení 3.B, 3.A, 1.B, Mgr. Ing. Soni Kabelové a Mgr. Ivety Juřicové